Josef Vaculík

Má rád folklor, písničky a dobré lidi....dalo by se říct o hluboce věřícím a plaše vyhlížejícím Jožkovi Vaculíkovi.

Narodil se na malém hospodářství v Hostějově, na Květnou neděli, v sedmapadesátém roce. Obřadnost spojená s tímto předvelikonočním dnem v něm uhnízdila i se svými hlavními rysy, skromností a radostností. Je druhým nejstarším synem z osmi sourozenců.
Rodem Kyjovják a po novém uspořádání okresů pak Hradišťák, protože rodná obec Hostějov u Osvětiman byla přiřazena k našemu okresu. Vyrůstal ve velké rodině.
"Na bráchových padesátinách v Horažďovicích se loni sešla celá rodina a bylo nás okolo třicítky, což už je pomalu zájezd," usmívá se.

Z agronoma řezníkem
"Tak jak se Dalibor z nouze naučil hrát na housle, i já jsem se podobným způsobem stal řezníkem," vzpomíná. "To nám jednou na rodinnou zabíjačku nepřišel řezník, tak jsem byl nucen ujmout se jeho poslání, zavraždit prase a udělat zabíjačku. Povedlo se a od té doby jsem se řeznického nože nezbavil. Doma se smáli, že na to mám vysokou školu, tak ať se snažím........ a já se snažil," usmívá se Jožka Vaculík.
Po škole dlouhá léta pracoval jako agronom, než zakotvil na zemědělské správě - dnešním pozemkovém úřadu.

První učitel byl osobnost
Vychodil jednotřídku v Újezdci, u pana učitele Břustka. Do dneška sklízí jeho obdiv za to, jak své žáčky dokázal připravit do života, jakými metodami je učil a co jim dokázal předat. Ve dvacetičlenné jednotřídce vznikla i krásná generační vazba. Starší žáci měli za úkol učit ty mladší, a to byla součást přípravy pro život, učení tolerance, ústupků a kompromisů.
"Můj první učitel byl prostě osobnost. Do paměti se mi zapsal na celý život a když se mně někdo zeptá na nějaký vzor, kromě rodičů si vzpomenu i na něj," říká Vaculík.
Jako vzorný ministrant běhával v závějích do kostela a jako jediný pak byl ve škole, protože autobus z Osvětiman nepřijel. V létě pak chodil pěšky cestami plnými šípků a bylinek, jejichž vůni cítí ve vzpomínkách na dětství a mládí.
Vystudoval hradišťské gymnázium, pak Vysokou školu zemědělskou v Brně, která mu byla na dlouhé roky odrazovým můstkem.

Vinařem od píky
V patnácti letech začal chodit na muziky. Při tancování se pilo víno, pivo mi nikdy moc nechutnalo. Zachutnalo mu natolik, že se o něj začal zajímat a přemýšlet, jak by ho zkusil udělat sám. "Ukecal jsem tatínka, aby mi přenechal kousek pole, kde jsem zasadil stovku hlav vinohradu. Začal jsem od úplného začátku a to bylo asi dobře," vysvětluje Vaculík.
Dodnes svůj první vinohrádek obhospodařuje. Přidal k tomu ještě i malinký ve Starém Městě, kam se přiženil.
A ve svém vlastnoručně zbudovaném sklípku se snaží - pokud mu čas dovolí - dělat pro radost sobě a kamarádům dobré víno. Zkušenosti a vinařské fígle konzultuje s kamarády vinaři, také však na každoroční výpravě Folklórního studia Tour de vino, kde jej nejvíc uchvátili Slovinci a vinař Masarik ze Skalice, který má nejen vynikající víno, ale rád si také zazpívá.

Písničky jej provází na každém kroku
Lásku ke zpívání si přinesl z domova. Rodiče zpívat uměli. Maminka moc ráda, takže jej písnička provázela od dětství, takřka každým dnem. Doma si zpívali hlavně při práci. Na senách, když míchali trnky, při škvaření sádla na zabíjačce i ve chvílích odpočinku.
Nemůže však opomenout zpívání při bohoslužbách v kostele. "Člověk se stane součástí velkého sboru, má šanci vnímat souhru a cítění ostatních, společný prožitek, a to je něco úžasného," dodává senátor.
U Vaculíků se už doma tolik nezpívá, snad jen, když jedou delší cestu autem. Vynahrazují si to však ve folklorních souborech a sborech, kam chodí obě dcery. Jožka hlavně s kamarády od folkloru, se kterými se mu zpívá nejlépe. Vždycky se mu při sólování klukovsky rozzáří oči a vypadá velmi šťastně.
Nejoblíbenější písničku nemá, ale oblíbených má desítky. Vždycky záleží na podání a náladě, jakou zpěvák pro interpretaci vybere. Úplně obyčejná písnička pak dokáže získat úžasný třpyt," vysvětluje.

Nositelem recesí jsem nikdy nebyl
S folklórními soubory, ve kterých působil zažil spoustu legrace a dokázal se odvázat, i když je spíš klidné povahy. Dokáže se vcítit do konkrétní atmosféry a nezkazí žádnou legraci. Ve Walsu se v kostele nestyděl zatancovat společně s dětmi, v Rusku se pak odvázal při častuškách a pořádně ruským folkloristkám protočil sukénky. Lidovou písničkou si otevírá dveře v cizích státech a naše české lidové poselství předává jiným národům.
Se soubory Javorinka, Čechovci a Folklórní studio projezdil kus světa a prožil uvěřitelné i neuvěřitelné zážitky. Javorinku má spojenou s vysokoškolskými přehlídkami na Zvolenu, kde potkal svého životního přítele Richarda, lékaře z Walsu, který už je za ta léta takřka rodinným příslušníkem.
Na působení v Čechovcích nejraději vzpomíná na Kubu, kdy nepřiletěly kroje a celá parta si mohli užívat pláží a koupání.
Folklórní studio mu přineslo úžasné zážitky ze Španělska, Francie a Finska, na které vzpomíná při dlouhých večerech.

Lásku si vytancoval
S folklórem se setkal ve vysokoškolském souboru Javorina, kde setrval po celou dobu studia. Pak jej Staňka Hrňová pozvala k Čechovcům, kde potkal svoji ženu Jarku, se kterou žije už pětadvacet let. Narodily se jim dvě dcery Barbora a Kristýna, které jsou taktéž folkloristky a výborné zpěvačky i hudebnice.
K Čechovcům přidal i Folklórní studio Buchlovice, kde působí dodnes. Na koníčky jiné koníčky už mu nezbývá čas.
Jinak se snaží veškerý volný čas trávit s rodinou, protože, jak zjišťuje, je čím dál méně času na společné chvíle.

Politiku domů netahám
Senátorství mu obrátilo život naruby. Jak se stalo, že se folklorista stal senátorem? "Po revoluci, když se začalo formovat Občanské fórum, kterého bylo všude moc, nechtěl jsem, aby se tady vládlo zase jednou stranou, vstoupil jsem do Křesťanské demokratické unie," vysvětluje. Po
několika letech regionálního působení byl nakonec vybrán na kandidátku a tím se odstartovala jeho politická kariéra.
Najednou byl vidět, vešel ve známost a povědomí lidí a musel si na to zvykat jak on, tak jeho rodina, která z toho na začátku nebyla zrovna nadšená.
Naskytla se mu možnost setkávat se na půdě senátu i Evropského parlamentu se zajímavými lidmi, od kterých se snaží získat potřebné zkušenosti. Chtěl by pracovat pro svůj region, vrátit voličům jejich důvěru. Pomáhat v různých sociálních záležitostech, obyčejných i zapeklitých problémech, na které mu jeho síly i kompetence stačí.
A co politika a přátelství?
"Politici jsou také úplně normální lidé se svými přednostmi i slabostmi. Já mám naštěstí přátelství postavené na předchozích vztazích a nemám pocit, že bych díky ní někoho ztratil. Na druhou stranu jsem díky ní také nikoho zásadního nenašel. V poslaneckém senátu jsou sice lidé, se kterými mohu hovořit o čemkoli velmi blízce, ale také lidé, se kterými je to horší a další, se kterými sice spolupracovat musím, ale v žádném případě jim nevěřím, " dodává Vaculík, který díky politice také pořád cestuje. Jednak pendluje mezi Prahou a domovem, ale také mezi konferencemi a zasedáními v různých městech Evropy. Někdy si najde čas a projde se po ulicích, hrozně rád navštěvuje a dokumentuje historická centra a památky.

Rodina jej v práci podporuje
"Nevím jestli holkám chybím. Ony ale rozhodně chybí mně, proto se snažím z Prahy ujíždět okamžitě, jak je to možné," říká. Svou nepřítomnost a častou politickou zaneprázdněnost jim vrací tím, že se dcerám, ženě i rodičům ve chvílích volna věnuje naplno. "Politiku i problémy nechávám za dveřmi. Snad jen, když se mě holky na něco vyloženě samy zeptají, probereme to. Jinak se bavíme se o normálních věcech." dodává.

O Vánocích dodržují tradiční zvyky a tradice
To, co jsem se naučil doma, se snažím předávat i ve své rodině. Je pěkné, že se před každým společným jídlem pomodlíme. Mám pocit, že to udržuje sounáležitost rodiny a navazuje na rodinnou tradici. O Vánocích také dodržujeme prastaré zvyky, na které se vždycky těším. Pomodlíme se, nalijeme požehnané víno z loňského roku a věštíme, jak to s námi bude v následujícím roce vypadat. Každý z nás rozlouskne čtyři ořechy - jeden na čtvrt roku a hádáme, jak v té či oné čtvrtině roku budeme zdraví. Pod talíř dáváme šupinku pro štěstí a pak už zpíváme koledy u stromečku a rozdáváme si dárky. Shánění dárků nikdy nebylo jeho silnou stránkou. Všechno obstarává manželka a Jožka je jí opravdu vděčný, že je této zodpovědnosti ušetřen.
K tradicím patří i vystoupení s Folklorním studiem Buchlovice, kdy večer před Štědrým dnem patří koncertu na zámku v Buchlovicích a první svátek vánoční objíždí kostely. "Z jedné strany je to trochu zásah do vánočního klidu a pohody, na straně druhé jsme s přáteli i s rodinou obohaceni o společný prožitek při jednotlivých představeních. Věřím, že i pro diváky je to pěkný prožitek. Vždycky z toho má dobrý pocit a hodně by mu jejich vánoční zpívání chybělo. "Byla by škoda, kdybychom koncerty zrušili jen k vůli tomu, že bychom chtěli odpočívat u televize a pohádek," dodává.
S vánocemi má spojené vzpomínky na maminčinu tmavou vánočku a buchty od stařenky ze stříbrnických pasek. "Dodnes cítím tu nádhernou vůni buchet, ale i lesa a mateřídoušky ze strání okolo chalupy." I když už stařenčina chalupa není, rád se na známá místa vracím a čistím si hlavu procházkami po Chřibech, které miluje," vyznává se Vaculík.

Politika jej uvnitř neovlivnila
Věřím lidem a chci, aby lidé věřili mně. Pro mě je a bude rozhodující, abych se mohl vždycky podívat sám sobě i jim do očí zpříma. Také jsem na začátku přemýšlel, jestli se na senátora hodí, aby chodil s chlapama zpívat po sklepech, jestli se hodí vystupovat v kroji. Nakonec jsem si uvědomil, že chci zůstat sám sebou, tak v tom nevidím problém. Dělal jsem to dřív a dělat do budu i nadále. Pro mě totiž není rozhodující, čím jsem a na jakém postu. Je mi jedno, jestli jsem senátorem, úředníkem, zemědělcem nebo folklorním zpěvákem. Chci být a jsem... Jožkou Vaculíkem.

Dobrý den s Kurýrem, 2. 1. 2007